Osamělý 1. kapitola - Chtěl bych řvát!

Šel jsem po dlážděném chodníku, který vedl kolem živého plotu. Plot se stáčel za roh jednoho velkého starého domů. Dům vypadal, že se každou chvíli zřítí. Odtrhl jsem oči od starého domu, protože mi připomínal mě samotného a raději jsem sklopil pohled zpátky na dlážděný chodník lemující živý plot.

Šel jsem stále dál. Přidal jsem trochu do kroku. Chtěl jsem zapomenout na ten starý dům. Chtěl jsem zapomenou na své vzpomínky. Tak usilovně jsem chtěl zapomenou, že mé dosavadní tempo nestačilo, a proto jsem zrychlil natolik, že jsem skoro běžel, jen abych byl už pryč. Neotáčel jsem se. Kdybych se otočil možná bych musel zastavit a to jsem nechtěl.

Plot se začal stáčet za roh směrem k děckému hřišti.

Přiměl jsem své nohy, aby zastavili nebo spíše aspoň zpomalili, abych si mohl prohlédnout hřiště. Už jsem skoro šel. Dech se mi zklidnil tak jako se mi zklidnila má mysl. Mé srdce tepalo do rytmu mé chůze.

Hřiště bylo zcela opuštěné. Nebyl to žádný nečekaný jev, protože se blížila bouřka. Rezavá branka byla pootevřená. Stačilo do ní jen trošku strčit, aby se otevřela. Dlážděnou cestu jsem nechával daleko za sebou, šel jsem po kamenité cestičce, která se pomalu měnila na lesní pěšinu. Došel jsem doprostřed hřiště. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Na hřišti bylo maličké pískoviště, dvě houpačky, jeden menší dřevěný domeček, ale co mě zaujalo nejvíce byly ty dvě houpačky zavěšené na tlustém laně.

Ještě jednou jsem se rozhlédl jestli tady nikdo není a pote vyrazil pomalu k houpačkám. Pod houpačkami byly dvě malé prohlubně každá pod jednou houpačkou. Když jsem došel k jedné ve větru pohupující se houpačce sednul jsem si na ni a začal se mírně pohoupávat.

Vítr mírně zesílil a začal si pohrávat s mými hnědými vlasy. Začal foukat trochu silněji, aby také rozhýbal stromy co mě obklopovali. Stromy se začali mírně kymácet v náporech větru a na zem padaly malé lístky se kterými si vítr hrál.

Jen tak jsem tam seděl na houpačce. Mírně se pohoupával. Vítr vlnil strávu tak, že vypadala jako moře, na kterém jsou malé vlnky. Najednou se mi chtělo řvát. Nebyl tam nikdo jen vítr, listy a vysoká vlnící se tráva. Byl jsem na hřišti, kde nikdo nikdy nechodil. Chtěl jsem řvát, aby tady někdo přišel, aby se na mě podíval a usmál se, aby si sednul na houpačku vedle mě a houpali bychom se spolu. Za tohle jsem chtěl řvát!

Chtěl jsem řvát, ale nemohl jsem. Jen jsem otevřel pusu, ale žádný zvuk z ní nevyšel. Neozval se, aby někoho upozornil.

Začalo pršet. Vstal jsem z houpačky a vydal se k rezavé brance. Šel jsem pomalu nebylo kam spěchat. Strčil jsem ruce do kapsy, abych si je trošku zahřál. Mezitím se na zemi udělaly kaluže vody. Plocha vody se vlnila s přibývajícím množstvím kapek, jenž do ní padaly.

V tom jsem uslyšel malé šplouchání. Šplouchání se ozývalo za rohem živého plotu. Vyšel jsem na dlážděný chodník a pomalu za sebou zavřel rezavou branku. Malé šplouchání se stále více přibližovalo a nabíralo na hlasitosti. Zpoza rohu se vyřítila dívka. Byla promočená a řítila se přímo na mě!

 Sliki

__________________________________________________________________________________
Kopíruj pouze s naší Ikonou Blogu: