Bylo vidět, že dívka brečela, protože měla rudě napuchlé oči. Na sobě měla Růžové tričko a džíny. Blond vlasy měla zplihlé a mokré, tak jako i její oblečení. Tenisky ji šplouchaly v kalužích vody. Nedívala se před sebe jestli se na někoho řítí nebo má stále ještě volnou cestu. Svůj zrak upírala na dlážděný chodník teď už topící se pod vodou.
Nevšímala si jestli jí někdo pozoruje. Byla zcela pohlcena během. Stál jsem na místě a pozoroval ji jestli se na mě podívá než ke mně dorazí. Čím víc se přibližovala tím míň jsem dýchal. Když byla skoro u mě dech do plic se mi už skoro nedostával.
Náraz. Ozvalo se prasknutí. Najednou jsem ležel na tom dlážděném chodníku, který se topil v kalužích, jenž stále nabíraly na objemu. Necítil jsem pravou nohu, ale to bylo teď vedlejší, protože jsem cítil tlak na plicích, který mi znemožňoval dýchat. Chvíli jsem uvažoval co způsobuje ten tlak. Přehrával jsem si znovu a znovu ten okamžik než jsem se ocitl na zemi.
Dívka, jenž se na mě řítila těsně přede mnou zakopla o vysunutou dlažební kostku. Když dívka zakopla opět jsem se po dlouhé chvíli nadechnul a vrhnul jsem se pro ni, abych ji zachytil než spadne na chodník. Ale nebyl jsem připraven na její náraz a v té vodě jsem uklouznul a oba už jsme padali na zem. Poté se ozvalo to podivné křupnutí.
Jen tak jsme tam na sobě leželi. Nikdo z nás se nehýbal. Já jsem navíc ještě nemohl dýchat. Snažil jsem se s tím posledním kyslíkem říct že nemůžu dýchat. Zkoušel jsem to ze sebe dostat několikrát. "Nemůžu, nemůžu. Nemůžu dýchat!" Měl jsem pocit jako by mi dívka vyrazila dech. Něco na mé hrudi se konečně pohnulo směrem nahoru. Když se pomalu dívka zvedala umožnila mi tak pomalý příjem kyslíku. Když se dívka zvedla úplně, aby se podívala co svým činem způsobila. Uviděla tu spoušť. "Ale ne, to jsem vážně nechtěla!" Pípla a poklekla vedle mě. Bylo mi divné, proč se ještě stále nezvedám a jen tak tam ležím na mokré zemi s hlavou v kaluži plné studené dešťové vody.
Zkusil jsem se zvednout. Pokrčil jsem jednu nohu. Zkusil jsem to samé i stou druhou nohou, ale jen co jsem s ní trochu pohnul do mozku mi začala stoupat palčivá bolest. Ihned jsem nohu položil a doufal, že se tak bolest utlumí. Ano trochu to bolest zklidnilo. Už jsem zjistil co bylo ono záhadné křupnutí, kterému jsem předtím nevěnoval tolik pozornosti. Měl jsem určitě zlomenou pravou nohu.
"Co se stalo? Bolí tě něco?" Pípla nervózně dívka. "Asi mám zlomenou pravou nohu." Přecedil jsem skrz zaťaté zuby. Také se mi už podařilo rozeznat dva druhy bolesti. První vycházela z mé zlomené nohy a druhá vycházela z mých podřených rukou, z kterých se určitě musely řinout potoky krve - teda mě to tak aspoň připadalo.
"Můžeš vstát?" Zeptala se mě dívka a v hlase ji zazněl podtón nervozity, který dal téhle situaci nový směr. "Snad ano. Zkusím to, ale budeš mi muset asi pomoct!" Řekl jsem dívce, která stále ještě klečela na zemi.
Zapřel jsem se rukama o studenou zem a zvedl svůj trup. Do mozku mi zase přijela menší dávka bolesti, která byla už docela zvládnutelná po té bolesti co mi přicházela z nohy. Dívka viděla, že sedím a tak si stoupla za mou hlavu a svýma rukama mě chytila pod pažemi. "Můžeme?" Zeptal se. Já jsem jí kývnul a oba jsme zabrali. Já jsem se snažil nevnímat bolest a přinutit své svaly pracovat a ona táhla nahoru co mohla, aby mě postavila. Ale ne pomyslel jsem si.
Sliki
__________________________________________________________________________________
Kopíruj pouze s naší Ikonou Blogu: 