Ne, ne, ne! Svezl jsem se zpátky na studenou asvaltku. Za mnou se ozvalo další šplouchnutí. Dívka seděla vedla mě. "Nestalo se ti nic?" Zeptal jsem se s obavami, že si dívka ublížila a potom bych jí musel vzít k doktorovi a k tomu se tam dobelhat se zlomenou nohou! A to bych asi nezvládl! "Ne nestalo..." Řekla sebejistě a opět vstala, ale tentokrát se mě chytla jen za ruku. "Myslíš, že to dokážem?" Zeptala jsem se jí. Stále mě držela za ruku, ale tentokrát si sama sedla vedle mě a podívala se mi do očí. "My to musíme dokázat!" Když vyslovovala ty slova myslela je vážně. Tak odhodlanou jsem ji doposud - i když to byla jen krátká chvíle -neviděl.
Konečně jsme oba pevně stáli na nohou - já jen na jedné - a ona mě podpírala, abych nespadl zpátky dolů. Stáli jsme uprostřed dlážděného chodníku. Nad námi řádila vichřice. Byli jsme promočeni na kost, ale to nejlepší na tomto dni bylo, že teď jsem bok po boku stál s krásnou dívkou, která mě držela kolem pasu a za paži, abych se nezřítil zpátky k zemi.
Pomalu jsme se belhali k nemocnici. Za sebou jsme nechali dětské hřiště. Stále jsme slyšeli vrzání staré branky pohupující se ve větru. "Proč si mě tam nenechala a neběžela si dál?" Zeptal jsem se. Následovala dlouhá pauza. Dívka nic neříkala. Nechtěla nebo nemohla? Honilo se mi v hlavě. "Ani nevím! Ale kdybych utekla mohla bych potom toho někdy litovat! A nebo možná budu litovat, že jsem neutekla dokud jsem mohla..." Nechala otázku vyznít.
Skleněné dveře nemocnice se otevřeli a my vešli dovnitř. Na chodbě byl cítit ten typický nemocnický zápach. Došli jsme na recepci a tam řekli co se stalo. Poté nás rozdělili - já odešel do pokoje a ona si sedla na židli v čekárně. Když se zavřeli dveře najedno se odněkud vzala temnota a zahalila celý pokoj. Myslel jsem že ucítím jak dopadnu na zem, ale necítil jsem nic. Nic nebylo to pravé slovo. Vnímal jsem temnotu kolem sebe, svůj rozum jak uvažuje jak se sté temnoty dostat, slyšel jsem tlukot svého srdce - nebyl rovnoměrný chvílemi byl zrychlený jako by běžel maratónský běh a chvílemi zase zpomalený jako by se blížil jeho konec.
"...ano, ale jenom na chvíli. Musí si odpočinout!" Zaslechl jsem konec věty doktora jak někomu něco říká, ale nevěděl jsem komu. Za chvíli zavrzala vedle mě židle a někdo mě něžně chytil za ruku. Ruka byla teplá ne jako to moje studená a slabá! Mírně mi stlačila prsty a já stisk oplatil.
"Všechno bude dobré." Zašeptala dívka vedle moji postele. "Co se mnou je?" Zeptal jsem se ještě tišeji, jen aby to slyšela ona a nikdo jiný! "Máš zlomenou pravou nohu, odřené ruce a doktoři mají podezření na otřes mozku. Chcou si tě tady nechat do zítra na pozorování!" Pronesla opět tiše. "Aha," pronesl jsem a poté jsem upadl do země snů - ty aspoň nebolí.
Když jsem se ráno probudil židle vedle mě byla prázdná. Když jsem procházel budovu nikdo nestál na chodbě, nikdo neseděl na žádné židli v čekárně... Nikdo na mě nečekal... Nikdo...
Osamělý osaměl...
Sliki
__________________________________________________________________________________
Kopíruj pouze s naší Ikonou Blogu: 