Kytice na hrob

V okně se rýsovala temná silueta muže. Díval se ven do noci. Hustě sněžilo. Vločky mrzly na okenních tabulkách. Mráz vytvářel květinové vzory. Jeho dech se srážel ve vzduchu a vytvářel našedlé obláčky. Když se dotknul prsty namrzlé skleněné tabulky, zanechal na ni pět oválků. Muž popošel do středu místnosti. Mírná záře z okna házela na okolní předměty podivné stíny. Okno bylo jediným zdrojem světla v místnosti.

Začal přecházet po místnosti. Občas nahlédl do namrzlého okna. Vyčkával. Po chvíli se zase postavil k oknu. Sledoval hřbitov.

Náhrobky pokryte bílými šupinami mrazu vyčnívaly ze sněhového baldachýnu. Nervózně se podíval na hodinky. Půlnoc se kvapem blížila. Muži se napínaly a zase uvolňovaly prsty na ruce, jak napjatě čekal.

Kostelní zvon se rozezněl do temné noci. Nastala půlnoc. Než zvon přestal bít zpoza zdi kostela vystoupila dívka. Byla bledá jako ranní mlha jen její vlasy byly černé jako samotná noc. V ruce nesla kytici bílých růží. Šla jako by se vznášela, protože nezanechávala ve sněhovém baldachýnu žádné stopy.

Doplula k jednomu z náhrobků. Muž byl teď o okenní tabulku opřen oběmi dlaněmi a čelem. Přerývaně dýchal. Sledoval nehybnou dívku stojící před náhrobkem. Třesoucí se rukou opatrně zaklepal na okno. Nic. Zkusil to tedy ještě jednou.

Dívka se k němu pomalu otočila. Prameny vlasů ji padaly do obličeje. Muž zatajil dech. Celé tělo měl napjaté v očekávání. Otevřela ústa. Vyšel z ní nelidský jekot. Zvuková vlna roztříštila tabuli skla a muže povalila na podlahu. Jekot byl tak silný, že muž na podlaze omdlel.

Když se muž probudil bylo všude kolem něho sklo a z pravého ucha mu tekla krev. Setřel ji hřbetem ruky a oblékl si kabát. V hlavě mu stále ještě třeštilo, ale vydal se ke kostelu s vitrážovímy okny. Jakmile došel k náhrobku, kde dívka stála uviděl ve sněhu položenou kytici, ale dívka byla pryč. Muž se odebral do svého domu i s kyticí, kterou umístil do vázy na východní okno. Rozhodl se čekat na další úplněk.