Bludiště

                Přešlapoval jsem na trávě z nohy na nohu. Stál jsem uprostřed řady studentů. Dívali jsme se do větví zeleného živého plotu vysokého tři metry od země. Bylo v něm vyřezaných dvacet otvorů pro vstup. Před každým vstupem byl malý barevně označený vaček. Každý student měl svou barvu. Nevěděl jsem jakou barvu mají ostatní a oni nevěděli jakou barvu mám já. Všichni po sobě nervózně pokukovali.

Všímal jsem si co dělali ostatní. Vysoký chlapec s křivým nosem se stále otáčel a tázavě se na nás díval. Menší dívka s dvěmi blonďatými copy a oblečená celá v černém upírala zrak do země tak urputně, až se zdálo, že ji chce uhranout. Menší baculatější chlapec pozorně sledoval všechny studenty v řadě. Když jsme se setkali pohledem rychle uhnul a pokračoval dále. Za baculatým chlapcem stála vysoká dívka v křiklavě barevné mikině s kapucou stáhnutou hluboko do obličeje. Její prsty nervózně přejížděli po stehnech nahoru a dolu.

"Připravte se," něčí hrdelní hlas se rozezněl prostorem. Všichni jsme sebou trhli. Podíval sem se směrem ke svému vínovému váčku. Nohy mi najednou ztuhly a v ruce se mi rozklepaly. Cítil jsem pramínek potu, který mi stékal po krku. Venku přitom bylo jen dvanáct stupňů.

"Teď!" hlas to spíše zašeptal než zakřičel. Bylo to více děsivější než se zdálo. Všichni jsme setrvali na místech. Chystal se vyrazit, ale to asi zamýšleli všichni. Někteří se rozběhli jiní začali dělat pomalé krůčky. Vyběhnul jsem k vínovému váčku. Když jsem běžel kolem něho chňapl jsem ho a vřítil se do útrob živého plotu.  Cesta, kterou jsem přišel se ztratila a já se ocitnul v zelené chodbě., která se dále rozdělovala do čtyř dalších chodeb. Bludiště.

Podíval jsem na váček v ruce. Rozvázal jsem šňůrku a vysypal jeho obsah do dlaně. Byl tam kousek papírku, na němž stálo:

"Nikdy neměj strach ze stínů. Prostě znamenají, že někde nablízku svítí světlo."

- Ruth Rendellová

Vydal jsem se hledat světlo ve stínech. Neměl jsem pojem o čase. Netušil jsem jak dlouho už bloudím bludištěm. Všude bylo šero a na koncích chodby byla vždy tma. Připadalo mi, že se každou minutu více ochlazuje. Strčil jsem ruce do kapes a pokračoval stále kupředu. Snažil jsem se vyhnout slepým místům a rychle pokračovat dále bludištěm.

"Petre," někdo zašeptal v šeru. Otočil jsem se, ale nikdo za mnou nestál. Zrychlil jsem krok.

"Kampak utíkáš?" hlas se stále přibližoval.

Už jsem skoro běžel. Po krku mi začal opět stékat potůček potu. Nohy mi začaly vypovídat službu. Ohlídnul jsem se. Nikdo za mnou nebyl. Zatočil jsem doprava. Zakopnul jsem. Zřítil jsem se na studenou trávu, která začala vlhnout večerní rosou. Něco mě chytilo za nohu. Vyjekl jsem.

 Nade mnou se skláněl baculatý chlapec. Měl skelný pohled a díval se skrz mě. Zorničky nebyly vůbec vidět v očích mu zbyla jen našedlá mlha. Kopnul jsem ho do holeně. Ani to s ním nehnulo. Druhou rukou vytáhnul z kapsy bundy nůž. A napřáhnul se k útoku. Kopal jsem, ale nebylo mi to nic platné. Baculík se napřáhl a čepel zasvištěla nocí. Kov se mi zajel do stehna. Projela mnou otupující bolest doprovázená mým výkřikem. Baculík rychle vytáhnul nůž a napřáhl se k dalšímu bodnutí. Z nohy mi stékaly potůčky krve a bolest mi ochromila i zbytek nohy.

 Pod rukou jsem nahmatal kámen. Na nic jsem nečekal a ještě než mě Baculík stihnul bodnout znovu, strefil jsem se mu přímo do nosu. Začala se mu z něj valit krev, ale Baculíka to nijak nezastavilo čepel projela mým stehnem podruhé. Tentokrát mě zasáhnul trochu níž. Můj jek se nesl nocí. Nohu už jsem od bolesti necítil, Vrazil jsem mu kámen do oka. Když jsem kámen odtrhl od živé tkáně měl Baculík v hlavě pěknou díru. Na nic jsem nečekal a vrazil mu kámen do spánku. Použil jsem k tomu všechnu zbylou sílu. Uslyšel jsem lupnutí lebky. Baculíkovi vypadla zkrvavená čepel z ruky. Zabodla se hluboko do vlhké země. Baculík se na mě skácel. Zalehlo mě jeho tělo jako lavina. S levou nohou jsem nemohl pohnout. Zkusil jsem zvednout pravou nohu tak, abych nepohnul s levou ani o milimetr. Odkopnul jsem Baculíka z mého těla. Skutálel se po mírném svahu k odbočce.

 Neubránil jsem se vykřiknutí. Po tváři se mi začali kutálet slzy. Bolest byla už nesnesitelná. O tom, že bych pokračoval už jsem ani neuvažoval. Chtěl jsem jít do nemocnice, aby mi rány zašili. Chtěl jsem pryč z tohoto místa. Byla tu zima a tma. Chtěl jsem aspoň trochu světla. Stačilo by jen malinko, abych si viděl ruku před obličejem. Z nohy mi vystřelovala bolest. Vůbec jsem nevěděl co s tím mám dělat. Prostě jsem jen ležel a čekal až ztratím vědomí. Ještě než se tak stalo zahlédl jsem pruh světla vycházející z baterky a potom jsem upadnul do temnoty.