Salem, únor 1692
Isabele sledovala postavenou hranici uprostřed náměstí. Hranice měla symbolizovat, to co se stane s obviněnými ženami z čarodějnictví. Isabele dobře věděla, že pokud vás obviní, je to rychlá cesta do hrobu.
Většina obyvatel se shromáždila na dlážděném náměstí, aby viděla jak čarodějnice shoří na popel. Isabele musela být také přítomna, protože kdo nebyl přítomen byl podezřelý z čarodějnictví.
"Já nejsem čarodějnice! Slyšíte mě? Já nejsem čarodějnice!" Už začali přivážet obviněnou z čarodějnictví. Byla to dvacetiletá žena. Isabelina sousedka. Byla obviněna z čarodějnictví zhruba před týdnem, protože její koza dávala dvakrát tolik mléka než kterákoliv koza ve vsi.
Izabele dobře věděla, že ta žena není čarodějnice, protože kdyby byla už by rozhodně nebyla svázaná.
"Pusťte mě, prosím! Já nejsem čarodějnice! Já nejsem čarodějnice!" Žena propukla v pláč, když viděla, že se k ní blíží vesničané se zapálenými pochodněmi.
Isabele skoro nedýchala. První louče dopadla na břízové proutí a další ji hned následovaly. Oheň chytil takřka okamžitě.
"Ne, uhaste to! Prosím! Já nejsem čarodějnice!" Žena už teď nezvladatelně křičela, když ji plameny olizovali kolena. Někdo přilil do ohně olej. Oheň teď hořel metr vysoko a ženě už nebyly vidět boky. Žena přestala křičet a svěsila hlavu jak od bolesti ztratila vědomí.
Isabel už se dále nemohla dívat. Zamířila postraní uličkou ke svému domu. Cestou se ani neohlédla. Věděla, že by to nebyl hezký pohled.
"Vítej, sestro," Emilia ji pokynula, aby se posadila na volnou židli. Evelína a Delian už seděly a čekaly na ni. Isabele věděla, že tady ji nic nehrozí. Sešly se totiž na válečné poradě.
"Pozvala jsem vás, sestry, abychom mohly projednat jednu záležitost." Emilia se rozhodla, že to řekne nahlas, ale Isabele dobře věděla, že nad touto situaci přemýšlely i Evelína a Delian.
"Chtěla jsem navrhnout dohodu o mlčenlivosti." Emilia se hluboce zadívala na každou z nás.
"Souhlasím, že nevyzradím vaše tajemství, sestry," řekla jsem jako první a Evelína a Delian se vzápětí přidaly.
"Taktéž souhlasím. Pokud by to Emilia nenavrhla udělala bych to v nejbližší době sama." Delian při těch slovech měla odhodlaný výraz. Isabele se jen utvrdila v tom, že o tom také už přemýšlela.
"Nezradím sestry," Evelínina krátká odpověď v době nesla tichou sílu.
"Tedy ujednáno," Emilia ukončila poradu.
Isabele by nikdy nezradila svou rodinu. Nyní musela udržovat tajemství i třech dalších rodin. Isabele věděla, že se na tyto rodiny může spolehnout, protože v této těžké době už nemohla věřit nikomu. Mohla se spolehnout jen na magii, kterou byla obdařena. A ta ji říkala, že Emílii, Evelíně a Delian může věřit. Cestou domů ještě zalila zahrádku a zhasla svíci na parapetu.
Když nahlédla do kolébky malá Lilian ještě spala.
"Nevydala ani hlásku," Eleonor seděla v houpacím křesle a četla si v knize.
"To je dobře," usmála se Isabele na matku a přisedla si k ní. Když nahlédla matce do knihy viděla, že pročítá seznam léčivých bylin.
"Dnes upálili další nebožačku, musela jsem tam být abych se nedostala do podezření."
"Chudák Annabel, přitom ta její koza byla úplně normální," Eleonor zavřela herbář a přehodila přes svou dceru deku.
"Co budeme dělat?" Isabele věděla, že to neskončí letním slunovratem a jen se děsila jak dlouho to může trvat.
"Čekat, Isabele, čekat" Isabele ji usnula v náruči. Eleonor se dívala z okna směrem k náměstí. Oheň už sice nehořel, ale věděla, že dnes Annabel nebyla poslední a další půjdou hned zítra. Ale dnes si mohla oddychnout, že svou rodinu uchránila a sama přežila další den, protože hon na čarodějnice ještě zdaleka neskončil...
ČARODĚJKY ZE SALEMU. KAPITOLA 2 TADY
